Otázku o věč­nosti mnoho lidí po­tla­čuje. To vi­díme do­konce u těch, kteří o svém konci pře­mýš­lejí. Ame­rická he­rečka Drew Barry­mo­re­ová hrála jako dět­ská hvězda hlavní roli ve zná­mém filmu „E.T. Mi­mo­zemšťan“. Dnes je jí dva­cet osm let a ne­dávno se vyjá­d­řila takto: „Po­kud ze­mřu dříve než moje kočka, po­tom byste ji mohli na­kr­mit mým po­pe­lem. Budu tak žít dál ale­spoň ve své kočce.“ Není ta­ková ne­zna­lost a krát­ko­zra­kost ohledně smrti něco hroz­ného?

V Je­ží­šově době za Ním při­chá­zelo mnoho lidí. Je­jich zá­le­ži­tosti byly téměř vždy po­zem­ské po­vahy:

•    De­set malo­moc­ných chtělo být uzdra­veno (Lk 17,13).
•    Slepí chtěli vi­dět (Mt 9,27).
•    Jiný oče­ká­val po­moc při sporu o dě­dic­tví (Lk 12,13-14).
•    Fa­ri­ze­ové při­šli s úskoč­nou otáz­kou, zda mají pla­tit daň cí­saři (Mt 22,17).

Jen málo lidí při­chá­zelo k Je­žíši, aby se od něho do­zvě­dělo, jak se do­stat do nebe. Je­den mladý muž Ho vy­hle­dal s otáz­kou: „Mistře dobrý, co mám dě­lat, abych měl po­díl na věč­ném ži­votě?“ (Lk 18,18). Do­zvě­děl se, co má dě­lat, totiž: pro­dat všechno, na čem jeho srdce lpí a ná­sle­do­vat Je­žíše. Pro­tože byl ale velmi bo­hatý, rady ne­u­po­sle­chl a nebe se vzdal. Byli také lidé, kteří nebe vů­bec ne­hle­dali, ale při se­tkání s Je­ží­šem se o něm do­zvě­děli. A po­tom se na­bídky ihned cho­pili. Za­cheus si velmi přál Je­žíše vi­dět. Ale na­lezl více než oče­ká­val. Při Je­ží­šově ná­vštěvě u něho doma - po­dobné dneš­nímu po­se­zení u kávy - zís­kal nebe. Je­žíš mohl pro­hlá­sit: „Dnes při­šlo spa­sení do to­hoto domu“ (Lk 19,9).

Jak mů­žeme na­jít nebe?

Po tom, co jsme do­sud po­vě­děli, mů­žeme říci:

•    Boží krá­lov­ství nalé­záme ve zcela ur­čitý den. To je dobré vě­dět, pro­tože tak je možné i pro Vás, milý čte­náři a milá čte­nářko, abyste dnes mohli zís­kat věčný ži­vot v Bohu.
•    Zís­kání Bo­žího krá­lov­ství není zá­vislé na ně­ja­kém mi­mo­řád­ném úsilí.
•    Boží krá­lov­ství mů­žeme zís­kat zcela ne­při­pra­veni.

Naše vlastní kon­cepty, jak se do­stat do nebe, jsou zcela fa­lešné, po­kud ne­vy­chá­zíme z Bo­žích vý­po­vědí. Jedna zpě­vačka songů zpí­vala v jedné písni o klau­novi, který po dlou­hých le­tech kon­čil své an­gažmá u cir­kusu: „Ten se jistě do­stane do nebe, pro­tože při­ná­šel li­dem ra­dost.“ Jedna bo­hatá me­ce­náška ne­chala vy­bu­do­vat útu­lek pro chudé, ve kte­rém mohlo zdarma žít 20 žen. Je­jich po­byt vá­zala na jednu pod­mínku: ženy se mu­sely za­vá­zat, že se každý den bu­dou jednu ho­dinu mod­lit za spa­sení za­kla­da­telky útulku.

Co nás tedy opravdu při­vede do nebe?

Aby tuto otázku jasně a zře­telně zod­po­vě­děl, vy­prá­věl nám Je­žíš jedno po­do­ben­ství. V Lukášově evan­ge­liu, v ka­pi­tole 14,16 mluví o jed­nom člo­věku [ten před­sta­vuje v po­do­ben­ství Boha], který chce uspo­řá­dat vel­kou hos­tinu [to je v po­do­ben­ství při­rov­nání pro nebe] a za­sílá nejdříve cí­lené po­zvání vy­bra­ným hos­tům. Od­po­vědi jsou však zdr­cu­jící: „A za­čali se je­den jako druhý vy­mlou­vat. První mu řekl: Kou­pil jsem pole... Druhý řekl: Kou­pil jsem pět párů volů... a další: Ože­nil jsem se, a proto ne­mohu při­jít.“ Je­žíš to po­do­ben­ství končí od­su­zují­cím pro­hlá­še­ním hos­ti­tele: „Ne­boť já vám pra­vím: Ni­kdo z těch mužů, kteří byli po­zváni, ne­o­kusí mé ve­čeře“ (Lk 14,24).

Z toho jasně vi­díme, že nebe mů­žeme zís­kat nebo ztra­tit. Roz­ho­dují­cím bo­dem je, zda při­jmeme nebo od­mít­neme po­zvání. Může to být ještě jed­no­dušší? Ur­čitě ne! Po­kud jed­nou bude to­lik lidí z nebe vy­lou­čeno, po­tom ni­koli proto, že by ne­znali cestu, ný­brž proto, že po­zvání od­mítli.

Ti tři lidé uve­dení v tom po­do­ben­ství pro nás nejsou žád­ným vzo­rem, ne­boť ani je­den z nich po­zvání ne­při­jal a na hos­tinu ne­šel! Takže z hos­tiny se­šlo? Ni­koli! Když ti po­zvaní od­mítli, ro­ze­sílá pán domu po­zvání na všechny strany. Ale teď už to není po­zván­kami se zla­tým pís­mem. Teď platí pouhé vo­lání: „Pojďte!“ A každý, kdo se ne­chá po­zvat, tam může po­čí­tat se svým mís­tem. A co se děje? Ano, lidé při­chá­zejí - do­konce v ce­lých zá­stu­pech. Po ur­čité době dělá hos­ti­tel prů­běž­nou bi­lanci: Ještě jsou volná místa! A říká svým slu­žeb­ní­kům: „Běžte ještě ven! Po­zvěte ještě další!“

Na tomto místě bych rád pře­nesl toto po­do­ben­ství na nás, pro­tože přesně ta­ková je situ­ace nás dnes. V nebi jsou ještě volná místa a Bůh ne­chává vy­hla­šo­vat: „Pojď, při­jmi své místo v nebi! Buď chytrý a re­zer­vuj si věč­nost! Udě­lej to dnes!“

Nebe je ne­před­sta­vi­telně krásné a proto ho Pán Je­žíš při­rov­nává k velké hos­tině. V 1.listu Ko­rint­ským (kap. 2,9) o tom čteme: „Co oko ne­vi­dělo a ucho nesly­šelo, co ani člo­věku na mysl ne­při­šlo, při­pra­vil Bůh těm, kdo ho mi­lují.“ Nic, vskutku nic na této zemi, se s ne­bem nedá ani při­bližně srov­nat. Tak ne­před­sta­vi­telně je to tam krásné! Nebe ne­smíme v žád­ném pří­padě pro­pást, ne­boť je ve­lice cenné. Brána do nebe je pro nás ote­vřená. Stalo se to v Je­žíši, Bo­žím Synu! Jemu také mů­žeme dě­ko­vat za to, že je tak jed­no­du­ché se tam do­stat. Teď to zá­leží už jen na nás sa­mot­ných. Je­nom ten, kdo je tak krát­ko­zraký jako ti tři muži v po­do­ben­ství, toho po­zvání ne­vyu­žije.

Zá­chrana na­stává skrze Pána Je­žíše

Ve Skut­cích apoš­tolů (kap. 2,21) čteme ve­lice dů­le­žitý verš: „Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude za­chrá­něn.“ To je já­dro No­vého zá­kona. Když byl apoštol Pa­vel ve vě­zení ve Fili­pis, do­stal se při roz­ho­voru se ža­lář­ní­kem k to­muto bodu: „Věř v Pána Je­žíše, a bu­deš spa­sen ty i všichni, kteří jsou v tvém domě“ (Sk 16,31). Toto sdě­lení bylo krátké a stručné, ale pro­ni­kavé a mě­nící ži­vot. Ještě té noci se ža­lář­ník ob­rá­til.

Od čeho Je­žíš za­chra­ňuje? To mu­síme bez­pod­mí­nečně vě­dět: Od cesty, která končí ve věč­ném za­tra­cení, v pekle. O nebi a peklu Bible říká, že tam lidé bu­dou na věky. Jedno místo je nád­herné, druhé je straš­livé. Žádné třetí není. Pět mi­nut po smrti ne­bude už moci ni­kdo ří­kat, že smrtí všechno končí. Vše se roz­ho­duje na Je­ží­šově osobě. Náš věčný osud zá­visí na jedné je­diné osobě: na Je­žíši - na na­šem vztahu k Němu!

Když jsem byl jed­nou na před­náš­kové cestě v Pol­sku, na­vští­vili jsme ně­kdejší kon­cent­rační tá­bor Osvětim. V době Třetí říše se tam ode­hrály strašné věci. V le­tech 1942 až 1944 tam bylo zply­no­váno a ná­sledně spá­leno více než 1,6 mi­li­onů lidí, pře­de­vším Židů. V lite­ra­tuře se mluví o „osvětimském pekle“. Na toto ozna­čení jsem mys­lel, když nás je­den za­měst­na­nec pro­vá­děl ply­no­vou ko­mo­rou, ve které umí­rali lidé ve sku­pi­nách po 600 na­jed­nou. Bylo to ne­před­sta­vi­telně hrozné. Ale bylo to sku­tečné peklo?

Jako sku­pina ná­vštěv­níků jsme se na ply­nové ko­mory mohli po­dí­vat jen proto, že v roce 1945 ta hrůza skon­čila. Nyní jsou ta za­ří­zení pří­stupná k pro­hlídce a ni­kdo tam už není mu­čen nebo otrá­ven. Ply­nové ko­mory Osvětimi byly ča­sově ome­zené. Peklo Bible je však věčné.

Ve vstupní hale dneš­ního mu­zea mne upou­tal ob­raz, který zná­zor­ňuje kříž s Kristo­vým tě­lem. Ně­jaký vě­zeň tak vy­ryl svoji na­ději v Ukři­žo­va­ného svým neh­tem na stěnu. Také tento umě­lec za­hy­nul v ply­nové ko­moře. Znal ale za­chránce Je­žíše. Ze­mřel sice na dě­si­vém místě, měl však před se­bou ote­vřené nebe. Avšak z toho pekla, před kte­rým nás Pán Je­žíš v No­vém zá­koně tak dů­razně va­ruje (např. Mt 7,13; Mt 5,29-30; Mt 18,8), nee­xis­tuje žádný únik ani zá­chrana, po­kud se tam člo­věk jed­nou do­stane. Pro­tože peklo bude na roz­díl od Osvětimi ve věč­ném pro­vozu, ne­bude také možné je ni­kdy na­vští­vit.

Také nebe je věčné. A je tím mís­tem, kam by nás Bůh rád při­vedl. Nechte se proto po­zvat, abyste mohli při­jít do nebe. Vzý­vejte jméno Pána, a re­zer­vujte si tak nebe! Po jedné před­nášce se mne jedna žena roz­či­leně ze­ptala: „Co­pak si vů­bec mů­žeme nebe re­zer­vo­vat? To zní jak v ně­jaké ces­tovní kan­ce­láři!“ Sou­hla­sil jsem s ní: „Kdo si nic ne­re­zer­vuje, ni­kam se ne­do­stane. Po­kud chcete na Ha­vaj­ské ost­rovy, po­tře­bu­jete přece také plat­nou le­tenku:“ Ptala se dál: „Ale za le­tenku se přece musí za­pla­tit?!“ - „Ovšemže, za lís­tek do nebe také! Ten je ale tak drahý, že to žádný z nás za­pla­tit ne­může. Je to náš hřích, který tomu brání. Bůh ve svém nebi žádný hřích ne­strpí. Kdo chce po tomto ži­votě strá­vit věč­nost u Boha v nebi, musí být nejdříve od své viny osvo­bo­zen. K to­muto osvo­bo­zení mohlo do­jít pouze skrze bez­hříš­nou osobu - a tou je Je­žíš Kris­tus. Jen on sám byl scho­pen za­pla­tit! A On za­pla­til svojí krví, svou smrtí na kříži.“

A co teď mu­sím udě­lat, abych se do­stal do nebe? Také nám je ur­čeno Boží po­zvání k zá­chraně. Mnoho míst Bible nás dů­razně vy­zývá, aby­chom na Boží vo­lání re­a­go­vali:

•    „Snažte se ve­jít úz­kými dveřmi!“ (Lk 13,24).
•    „Čiňte po­kání, ne­boť se při­blí­žilo krá­lov­ství ne­beské!“ (Mt 4,17).
•    „Vejděte těs­nou bra­nou; pro­storná je brána a ši­roká cesta, která vede do zá­huby; a mnoho je těch, kdo tudy vchá­zejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k ži­votu, a málo­kdo ji na­lézá.“ (Mt 7,13-14).
•    „Do­sáhni věč­ného ži­vota, k ně­muž jsi po­vo­lán“ (1 Tm 6,12).
•    „Věř v Pána Je­žíše a bu­deš spa­sen“ (Sk 16,31).

To vše jsou bur­cu­jící a nalé­havé vý­zvy. Z těch textů je cí­tit zá­važ­nost, osu­do­vost a nalé­ha­vost. Takže nyní podle toho jed­nejme, když na to Boží po­zvání od­po­víme v mod­litbě, která by vol­nými slovy mohla znít asi takto:

„Pane Je­žíši, dnes jsem si pře­četl, že se do nebe mohu do­stat jen skrze Tebe. Chtěl bych být jed­nou u Tebe v nebi. Za­chraň mne, pro­sím, před peklem, do kte­rého bych ji­nak kvůli své vině při­šel. Pro­tože mne tak velmi mi­lu­ješ, ze­mřel jsi i pro mne na kříži a tam jsi za­pla­til trest na mé hří­chy. Ty vi­díš všechnu moji vinu - už od mého dět­ství. Ty víš o kaž­dém hří­chu, o všem, čeho jsem si teď vě­dom, ale i o všem, na co jsem už dávno za­po­mněl. Ty znáš každé hnutí mého srdce. Před Te­bou jsem jako ote­vřená kniha. Ta­kový, jaký jsem, k Tobě do nebe ne­mohu při­jít. Pro­sím Tě, od­pusť mi moje hří­chy, kte­rých ze srdce li­tuji. Vstup teď do mého ži­vota a ob­nov ho. Po­moz mi, abych od­lo­žil všechno, co se Ti ne­líbí a da­ruj mi nové zvyky, kte­rým mů­žeš po­žeh­nat. Ote­vři mi pří­stup ke Tvému Slovu, k Bibli. Po­moz mi, abych ro­zu­měl tomu, co mi chceš říci a dej mi po­slušné srdce, abych dě­lal, co se Ti líbí. Staň se od této chvíle mým PÁ­NEM. Chci Tě ná­sle­do­vat, ukaž mi cestu, po které mohu jít ve všech ob­las­tech svého ži­vota. Dě­kuji Ti, že jsi mne vy­sly­šel, že nyní mohu být Bo­žím dí­tě­tem, které bude jed­nou u Tebe v nebi. Amen.“

Dr.-Ing. Werner Gitt
ředitel a profesor

{vmproduct:id=347}

• Kdo je Stvořitel?